Dopis, který potěší a zahřeje

Druhá vlna pandemie koronaviru vtrhla na podzim do Domova seniorů v Hranicích se vší silou. V polovině října se tam covidem nakazilo přes čtyřicet klientů a nemocná, nebo v nucené karanténě, byla také více než polovina personálu. Vedení proto naléhavě žádalo o pomoc se zajištěním chodu hranickou 7. mechanizovanou armádu, která sem vyslala skupinu svých vojáků z velení brigády, které následně vystřídali příslušníci 71. mechanizovaného praporu.

Rozvoz jídla, úklid, hygiena, prádlo, odpadky – a tak pořád dokola. Do toho kontakt s rodinami jen po telefonu, nebo přes internet. To byl život vojáků, kteří zde pomáhali s pomocnými pracemi, aby se zbývající personál mohl věnovat jen klientům domova. Ráno to obnášelo pomoc při hygieně, rozvoz snídaní a úklid nádobí, dopoledne doplňování hygienických pomůcek a dezinfekce, rozvoz tekutin a vypraného prádla či vyvážení odpadků. V poledne samozřejmě rozvoz obědů a asistenci, a odpolední i večerní režim byl podobný.

Část práce museli vojáci dělat v ochranných oblecích, respirátorech, rukavicích a se štítem nebo brýlemi. V domově navíc celá skupina zůstávala kvůli karanténě nepřetržitě několik týdnů. Žádné osobní kontakty s okolním světem, žádné střídání, veškerý čas v domově.

Situace v domově se v uplynulých dnech zlepšila a část zaměstnanců se pozvolna vrátila do práce. Proto na konci listopadu tato mise pro vojáky skončila. Velkým povzbuzením pro vojáky 71. mechanizovaného praporu nyní byl děkovný dopis ředitelky Domova seniorů paní Simony Hašové a především písemné osobní poděkování paní Marty Horákové, která za všechny obyvatele Domova seniorů v emotivním dopise označila naše vojáky jako své syny či vnuky.

Díky takovému poděkování si teprve s odstupem času vojáci s plnou vahou uvědomili, jak obrovský smysl a dopad měla jejich pomoc.