Beskydská sedmička v podání Kateřiny Dědákové a Pavla Balzara

     Náčelnice tělovýchovy a důstojník logistiky, oba velcí sportovci si opět troufli na tento extrémní závod. Obyčejného smrtelníka bolí už jen čtení Katčiny reportáže.

     Sešel se rok s rokem a už zase stojím s Pavlem v Třinci na náměstí na startu pátého ročníku Beskydské sedmičky. Stejně jako loni se ve mně mísí pocity strachu a nedočkavosti. Mám strach, že to nedoběhnu, protože trasa byla prodloužena o další sestup a výstup, takže měří kolem 93 km. Nedočkavá jsem, protože jsem týden neběhala a na samotný běh se už moc těším. Zatím ale převažují pocity strachu, protože mě zrovna v pátek ráno začalo dost škrábat v krku a dostupné medikamenty do večera nezabraly.

     Start se opožďuje, vlak, který přiváží závodníky z Frenštátu, měl poruchu. Kolem desáté hodiny večerní, kdy měl být start, se teprve řadíme do koridoru a začíná představování sponzorů, starostů, známých sportovců, dokonce přihlížíme svatbě dvou závodníků. Před startovním výstřelem ještě zazpíváme hymnu a masa tří tisíc lidí se začne hýbat.

     Jako první nás čeká výstup sjezdovkou na Velký Javorový, dobře si pamatuji, jak mi tam bylo loni nedobře. První kilometry se mi běží moc dobře, předbíháme hodně dvojic. U paty Javorového nasazujeme hole a začínáme stoupat. Kape ze mě a točí se mi hlava, ale nesmím zvolnit z tempa, které jsme nasadili. Loni mě tady předbíhalo hodně lidí, letos se snažím a zdá se, že jsme moc neztratili. Na vrcholu Malého Javorového se s Pavlem motáme oba, šlapali jsme celkem rychle, čekáme malou frontu na čipovou kontrolu a pokračujeme na Velký Javorový, pozvolné stoupání, kde už se dá i popoběhnout.

     Jako novinka nás čeká sestup do Řeky, který loni nebyl. Nepříjemný seběh přes kameny, úzkou stezkou v lese. Sestupů využíváme k předbíhání, většina závodníků si dává pozor, aby neupadla, pro nás je to příležitost dostat se dopředu. Vždycky až zpětně si uvědomím, že kdybych si tam zlomila nohu, nikdo mě neodnese. Dobíháme skupinu, která hledá další šipku, cesta zabočila do lesa, ale nevíme, kde. Několik závodníků se pouští do lesa, ozývají se hlasy, že našli šipky. Jako brouci se z cesty vrháme do lesa, ohlížím se, scéna jako ze sci-fi filmu, desítky světel ve tmě se hrnou lesem. Sbíhám co nejrychleji, takže v měkké směsi listí, hlíny a jehličí poprvé padám. Zakleji, vstávám a upadnu znovu. Vyhrabu se co nejrychleji na nohy a běžím za Pavlovým chemickým světlem, co má na batohu. Na první občerstvovačce v Řece jen doplníme pití, vyklepu boty a protože nemáme hlad, tak pokračujeme dál na Ropici.

     Další premiéra, dlouhý a kamenitý výstup, naštěstí ne tak příkrý, jak jsem z mapy čekala. Stále jdeme ve velkém balíku, hůře se předbíhá, ale snažíme se držet si své tempo. Po kontrole na Ropici dostáváme první SMS s informací, že jsme druzí. Nezdá se mi to, viděla jsem před sebou několik párů a zdály se mi věkově blízko nás a je velmi brzo na to, abychom kalkulovali s pořadím. Aniž bychom o tom mluvili, oba zrychlíme a při seběhu z Ropice předbíháme asi tři páry. Kontrola a občerstvení v Morávce a poté už zpráva, že jsme v kategorii první. Nemyslím na to, jsme teprve v první třetině, tady se nerozhoduje.

     Šlapeme na Travný, další sjezdovka, nedopatřením jsem se podívala nad sebe a uviděla dlouhý had čelovek nade mnou. Ach jo. Uklidňuji se tím, že Travný nešlapeme celý, naštěstí netrvá dlouho a had se stáčí na travers okolo kopce. Jdeme rychle, kde to jde, běžíme, travers je dlouhý, ale utíká a seběh do Krásné je rychlý. Jím banány, pití mám, dotahuji boty, morálně se připravuji na výstup na Lysou horu. Z loňska si pamatuji, že výstup nám trval hodinu a půl, šlapeme celkem svižně, les je nekonečný a předbíhá nás pán, který táhne na laně parťačku. Hm. Nevadí, musíme je dát v seběhu. Konečně skončil les a čeká nás poslední výstup po kamenité cestě. Bude svítat, je před pátou hodinou ranní. Je nám nahoře dobře, plánovaný čas držíme, takže rychle na seběh do Ostravice. Už to bolí, cesta dolů je těžká, kamenitá, nechceme ale zpomalit. Do Ostravice sbíháme těsně po šesté hodině. Už je světlo, dáváme si polévku, tatranky a čepujeme pití. Podle informací jsme stále první. Při odchodu z občerstvení přibíhají další tři páry, takže nečekáme a spěcháme na Smrk.

     Ještěže má mozek funkci zapomínání. Zapomněla jsem, jak vypadá výstup na Smrk! Po dlouhém táhlém výstupu dojdeme ke strmé kamenné cestě, která končí kdesi v nebi. Nedívám se nahoru a zarputile šlapu. Trvá to, než dojdeme ke kontrole, začínám být unavená. Čeká nás 9 km sestup do Čeladné. Seběh není těžký, jen dlouhý, snažíme se běžet celou dobu, už mě hodně bolí stehna a bota mě dře do kotníku. Bojím se, že celý seběh už nevydržím, ale nakonec se kousnu a dobíháme k občerstvení. Začínám být unavená, nastavené tempo mi vzalo dost sil. Nemám hlad, ale cpu do sebe tatranky, doplňujeme pití. Oba jsme si sedli, tak snad ještě vstaneme. Sluníčko už krásně svítí, obloha vymetená, devět hodin ráno. Vstáváme a vydáváme se na šestý vrchol, Čertův mlýn. Dlouhý, táhlý výstup po asfaltu, který snad neskončí. Už zase nemůžu otočit krk, trapézy pálí a bolí. Přesvědčuju se, že je to jen v hlavě, nic mě nebolí. Na chvíli to funguje, ale pak zpomaluji, asi mi došel cukr ve svalech, nemůžu dál. Pavel nabízí gel, dáváme si ho napůl, začíná působit asi po deseti minutách, zdá se mi, jako by mi někdo dobil baterku, šlapeme dál. Z kopce nejdeme přímo dolů, čekají nás Pustevny a polévka. Pavel jásá, mají tam škvarky a salám. Já zase nemám hlad a z vlastní hlouposti si dám jen polévku a banán. Doplňuji pití, protože mám obrovskou spotřebu a začínáme sbíhat do Ráztoky. Ošklivý, příkrý, kamenitý sestup, který hodně bolí. Snažíme se běžet, moc už to nejde, ale oba máme v hlavě to první místo.

     Poslední vrchol nad tisíc metrů je Radhošť, zase mi dochází cukr, rychle dávám další gel, z loňska vím, že cestu měřil nějaký šprýmař a že nemá avizované 3 km, ale minimálně pět. Takže mě příchod na vrchol příjemně překvapí, spěcháme ke kapli, kde je kontrola. Na seběh na Pindulu jsem se těšila, po něm už nás čeká poslední kopec, který není oficiálním vrcholem, protože nemá přes tisíc metrů, ale absolvovat ho musíme. Dávám si poslední gel a snažíme se rozběhnout. Javorník začíná strmým stoupáním, ve kterém bych to nejraději vzdala, jsem vyčerpaná, všechno mě bolí. Naštěstí zabere gel, tak zase chvíli šlapu, počítám kroky a tupě koukám pod nohy. Nahoře hlásíme své číslo, ani se nepodívám z vrcholu a spěcháme k sestupu, který by se díky příkrosti dal sjet po zadku. Opatrně pomocí hůlek sestupujeme a předbíhá nás pár. Věděla jsem, že nás v posledním kopci někdo předběhne! Pavel se ptá na kategorii, naštěstí jsou nad padesát, takže naše první místo neohrozili. Zbytek cesty běžíme spolu, já těsně před smrtí, Pavel si s paní povídá. Poslední část městem už skoro nevnímám, Pavel mi bere hůlky, dvakrát musím odpočívat, než konečně dobíháme k cílové bráně. Posledních 50 metrů si užíváme potlesku a hecování diváků a pak to přijde. Poslední pípnutí čipu a je hotovo.

     Je to tam, první místo v kategorii, třetí místo v mixech. Čas jsme si zlepšili o čtyři minuty, přestože trasa byla prodloužená. A dojmy z cíle? Napsala bych, ale byla jsem nějak mimo, moc si toho nepamatuji…

     Až na bedně jsme si uvědomili, že skončit na 21. místě ze všech 1000 týmů je úspěch, za kterým stojí pravidelný trénink nejen doma, ale i u 71. mechanizovaného praporu.