- 13.9.2013
V pátek 6. září po osmnácté hodině přijíždím do Frenštátu pod Radhoštěm, Pavel (por. Balzar), už čeká, k akreditaci musí oba členové týmu přijít společně. Bereme batohy s povinnou výbavou na kontrolu, dostáváme startovní čísla, čipy na ruku a tašku s tričky a reklamními předměty. Fotíme se a mezi stovkami závodníků odcházíme k autu, abychom se vydali na trasu k Třinci, kde závod startuje. Po cestě stavíme na večeři, aby bylo z čeho čerpat energii.
Do Třince přijíždíme kolem půl deváté večer, převlékáme se do sportovního, mažeme citlivá místa, kontrolujeme naposled povinnou výbavu. Je zima, raději ještě oblékám bundu, start je až v deset, později ji dám do batohu. Beru brufen, v týdnu se ozvala moje patní ostruha, jako kdyby věděla, co ji bude čekat.
Odcházíme na start, který je na náměstí, hodinu předem se zde shromažďují závodníci, někteří si hlídají pozici v bráně, aby mohli co nejrychleji vyběhnout. Stavíme se také k bráně, chceme odstartovat mezi prvními, trasa není ještě tolik rozbitá. Na pódiu běží videa, představují se sponzoři, ředitel závodu, starostové měst na trase. Bojím se, že to nezvládnu, zatím mě atmosféra nepohltila. Pavel už závod zná, chodí pravidelně; já nevím, co mě čeká. Povzbuzuje mě, musím to zvládnout, dlouho mě přemlouval, tak ho nemůžu zklamat.
Odpočítává se start, ve 22 hod vyjíždí jako předjezdec Karel Loprais se svou Tatrou, vede nás asi 1 km městem, pak uhýbá. Za ním se valí masa lidí. Běžíme s davem, nechávám se strhnout a chvíli se i těším na to, co mě čeká. Brzy mě to přejde, asi po dvaceti minutách dobíháme k patě Velkého Javorového, stoupání začíná sjezdovkou, sklon takový, že se rukama můžu dotknout země. Snažím se jít rychle, ale valí se přese mě davy ostatních závodníků. To přece není možné, že jsou tak rychlí. Vylezeme na cestu a nad námi je další sjezdovka. Super. Pak ještě jedna. Nad i pod námi vidíme spousty čelovek. Nahoru to nakonec netrvalo tak dlouho, procházíme kontrolou a vydáváme se směrem k Ropici. Sporťáci se oddělují a sbíhají do údolí, aby si Ropici vystoupali, my jdeme po vrstevnici. Hned, jak se dostáváme na rovinku, běžíme. Druhý vrchol, kontrola a seběh dolů do Morávky. Zatím dobré, nic nebolí.
První občerstvovací stanice, beru kelímek s ionťákem, tatranku a banán, sice ještě nemám hlad, ale svaly potřebují cukr. Nezdržujeme se, je nám zima, procházíme kontrolou a začínáme vystupovat na Travný. Snažíme se jít svižně, docela mi to utíká, vrchol Travného obíháme, je to příjemná trasa po vrstevnici. Sbíháme celou cestu dolů do Krásné, kde je další občerstvení. Čeká nás Lysá hora, mám obavy, výstup bude určitě těžký, kontroluji čas, jsem tak nějak zvyklá měřit si úseky, měřím časy výstupů i sestupů. Na Lysé hoře jsme za hodinu dvacet, Pavel se dost diví, šli jsme opravdu rychle, někde i běželi, stále máme dost energie. (Já už jedu na třetí brufen.) Je 3:50, pořadatelé nám hlásí, že v mixech jsme osmí, to je nám teď jedno, chceme dojít. Nahoře si chvíli sedáme, máme hlad, je nám zima. Sundávám ponožku, shrnula se mi náplast na starém puchýři, sundávám ji. Seběh z Lysé hory je nepříjemný, příkrý, kameny kloužou. Za chvíli se to zlepší, musíme ale dávat pozor na kameny, nezvrtnout si kotník. V pět ráno dobíháme do Ostravice, v místní škole si dáváme kelímek polévky, beru další tatranku a banány. Je nám dost zima, musíme jít dál. Překvapivě nejsem unavená, hlídáme si pití i jídlo, jen ta pata, kdyby nebolela. Vtírá se mi do hlavy myšlenka, že máme za sebou polovinu a to horší nás ještě čeká, děsí mě dalších 45 km. Čeká nás Smrk, nejdelší výstup.
Smrk není tak hrozný, jdeme nahoru asi hodinu a půl. Hodně nepříjemný je seběh, do Čeladné je to devět kilometrů. Běžíme celou dobu dolů, ozývají se stehna a kolena. Na občerstvení do Čeladné dobíháme v osm ráno. Netroufám si sednout, doplníme camelbagy, hodně se najíme (já tatranky a banán, jsou zde i melouny a jablka, ale to si netroufám), nahoře na Smrku jsme měli oba už hlad, bereme raději tatranky i do batohu. Vyrážíme směr Čertův mlýn, nekonečná asfaltová cesta do kopce. Sluníčko začíná mít sílu, nám pomalu dochází. Mlýn byl dlouhý, ale máme to za sebou. Pavel počítá, kolik máme před sebou ještě stoupání a klesání. Snažíme se seběhnout do Ráztoky, ale v prudké a kamenité cestě nám to nejde, stehna nás už nechtějí držet, pomáháme si hůlkami, abychom nespadli. Konečně Ráztoka, je tu jen check point, pokračujeme dál, nahoru na Radhošť. Míjíme ceduli Radhošť - 3 km. To bude dobré. Po chvíli začínám mít vztek, jdeme už dlouho na to, aby to bylo jen tři kilometry. Zatracený kopec. Máme hlad a nikde to nekončí. Když konečně vyjdeme na cestu k Radhošti, hledáme v batozích zbytky tatranek a hroznový cukr, docházíme ke kapli. Příkrou sjezdovku dolů nejsme schopni seběhnout, nohy neposlouchají, pohybujeme se jak roboti. Zkoušíme běh až na mírném svahu dolů.
Pindula. Poslední občerstvení před posledním kopcem. Pavel je šťastný, mají tu salám a rohlík. Chroupu suché müsli a ptám se, jak daleko je poslední vrchol. Prý pět kilometrů nahoru a sedm dolů. Tak to jsem chtěla slyšet. Začínáme poslední stoupání. Příkré a dlouhé. Jsem unavená, bolí mě ramena, nemůžu otočit hlavou, bolest paty nevnímám. V půlce stoupání ukáže Pavel doprava a vesele praví, že tamhle na tu rozhlednu jdeme. Ach jo, podle mě je to ještě daleko a ukazatele lžou. Prý jen kilometr a půl. Tenhle asi nelhal, dojdeme k rozhledně, kde se povaluje spousta lidí a kochá se vyhlídkou na hory. Ani se nerozhlížím, procházíme kontrolou, v hlavě mám myšlenku na poslední sestup. Není to sestup, vypadá to jako černá sjezdovka. Kdo by tohle mohl běžet dolů? Bez pomoci hůlek bych se dolů asi nedostala. Docházíme na louku, snažím se běžet, ale je to zbytečné, moje rychlost je stejná, jako Pavlova chůze. Už opravdu nemůžu. Akorát závodník ve mně ještě kontroluje hodinky. Bude půl třetí, mohli bychom to stihnout do sedmnácti hodin… Říkám to Pavlovi, ožívá a jdeme tak nějak svižněji a konečně se objevuje město. Ještě asi pět set metrů chůze, vidíme náměstí, cílovou bránu, rozbíháme se, abychom pomyslnou cílovou pásku protli v čase 16 hodin 45 minut.
Jaké to bylo potom? Museli jsme vylézt po schodech na tzv. K2, vyfotit se, slézt dolů. Hrůza, schody dolů stály za to. Dostali jsme plechovku piva, vrátili čipy a čísla, tak nějak nám nedochází, že to máme za sebou. Konečně si sedneme, upíjíme pivo, kontrolujeme telefony a oba děkujeme svým zmoženým tělům. Vydali ze sebe maximum.
Skončili jsme. Šestí v mixech, z 276 týmů. Pro mě, která chtěla hlavně dojít, neuvěřitelné. Výsledek nás utvrdil v dalším tréninku. Třeba za rok…
por. Ing. Mgr. Kateřina Dědáková
Fotogalerie
